http://www.kojot.cz/index.php http://www.kojot.cz/index.php?entry=entry150203-010204 Nápad se urodil už před rokem, kdy kamarád Lojzík marně mačkal F5, aby se dozvěděl, že sníh opravdu nebude a poprvé se musí padina zrušit. Takže v lednu 2014 tu byl první nápad a v červenci registrace.
Celý rok příprav probíhal v očekávaném tempu. Neboli příprava neprobíhala vůbec. Tedy ne že bych nechtěl - v plánu bylo běhání a podobné piškuntálie, ale znáte to. Ze stromů už padalo listí, já tretry nenasadil a na kole se usazoval prach. Trochu nervózní jsem začal být začátkem prosince, když mi poštou přišla pohlednice upozorňující na fakt, že 10. leden je tu už za měsíc a že moje šťastné číslo je 5023. Jeden by řekl, že to netrénovaného závodníka nakopne a začne něco dělat, ale nestalo se tak. Někdo si teď možná pomyslí, že sportuju jinak, ale věřte, že běžky jsem dva roky neviděl a slovo běhat jsem viděl tak max na tématickém webu. Vzhledem k prosincovým teplotám okolo deseti stupňů a opět žádnému sněhu jsem ve skrytu duše začal počítat s variantou, že závod se odloží a já vlastně vyhraju bez práce.
Zajímavé byly reakce okolí, když jsem se občas zmínil, že chci závod absolvovat. Zhruba polovina lidí snahu kvitovala a podporovala mě, nápad se jim líbil. Další část populace se začala dušovat, že takovou masovku by rozhodně zažít nechtěli a že je to hrozný a vůbec že není o co stát, nebo že to vlastně ani nejde netrénovaný ujet. To mě ale nerozhodilo a celkem konzistetně jsem se na závod těšil, takže koncem roku se moje pravá hemisféra radovala z toho, že to zažije, zatímco ta druhá se bála že tohle chatrné tělo to rozhodně nezvládne.
Do tuhého začalo jít koncem prosince, kdy po Vánocích i ve stověžatém městě napadlo nějaké to číslo. Nedalo se tedy nic dělat a o Silvestrovském večeru jsem se oblékl po vzoru Bekeleho a vyrazil do tmy. Návštěva z Hněvousic trochu remcala že se jim nechci věnovat, ale když si uvědomili, že už za 10 dní má ten žrout cukroví, řízků a salátu stanout na startu, tak mi odpustili.
Za zvuku petard na křupajícím sněhu jsem se vydal přes kopec do nedalekých luhů a hájů a v duchu jsem promýšlel, jak se dá za 10 dní natrénovat. Vymyslel jsem to bezvadně. A to že teď budu každý den tak půl hoďky běhat, a to by v tom byl čert, kdyby se to nepodařilo. Druhý den ráno, resp. večer jsem rychle tréninkový plán přehodnotil, páč jsem byl tak unavený, že jsem si sotva dokázal dát večeři a dojít do schodů, natož někam běžet. Navíc jsem si změnu plánu zdůvodnil tím, že unavený na start nemůžu, takže běhat půjdu ještě tak max jednou. A tak se taky stalo. Při druhém vyběhnutí s čelovkou na hlavně mi taky přálo štěstí, krásně sněžilo a já doběhl po měkkém až k rybníku. Na další přípravu už holt nebyl čas a nasazovat běžky den před závodem mi přišlo že už nemá po těch letech běžkovací abstinence cenu.
S Hani a dětmi jsme v sobotu vyrazili do Josefáče. Asi třikrát jsme se pro něco vraceli, ale po poledni už jsem v Liberci stál ve frontě na startovní číslo. Až do téhle chvíle jsem byl trochu vystresovaný z toho, že bych to třeba nemusel zvládnout, ale tady si zbytky mé chatrné pozitvní psychiky rozhodly dát dovolenou. Kdybyste viděli tu partu vyzáblíků, kteří si kupovali všelijaké lektvary a mazadla, taky by vám nebylo do smíchu. Ono když máte 50 kilo i s postelí, je jasné, že tu pajdu dáte i kdybyste nechtěli, ale zkuste si vzít do každé ruky balík plných pet lahví s vodou a poznáte, jak závod vnímám já. Zde nastala změna strategie. Kde není trénink, musí být výbava, řekl jsem si a má duše opět trochu panikařila, jestli to byl dobrý nápad. Neváhal jsem tedy zakoupit všelijaké gely, energetick tyčinky a hroznový cukr, doufaje že tak aspoň vydržím v závěji, než mé zničené tělo najde záchranná služba.
Při pohledu na mé 10tileté Sporteny a boty Botas jsem si uvědomil, že má výbava už asi nebude na špici vývoje. Kupodivu jsme s Hani zjistili, že běžky mají ještě nějakou komoru. Běžky tedy podruhé v životě poznaly teplo naší staré žehličky a po shlédnutí youtubu jsem profesionálně ošetřil skluznou plochu a vše samozřejmě přetáhnul bronzákem. Bylo jasné, že mazání bude trochu loterijní magie, protože v sobotu bylo v Beďáku +10 a Aladin na druhý den ráno předpovídal mráz. Volba nakonec padla na modré Skare a musím uznat, že ten tip na rozmazávání klistru rukou je vážně povedený kanadský žertík. V tu chvíli mi musel závidět i gekon, jak mi ruce lepily.
V neděli nastala hodina há. Dojeli jsme na kraj Bedřichova, šoupli obě ratolesti do kočáru a vyrazili směr stadion. Davído mojí předstartovní euforii moc nesdílel, spíš byl trochu naštvaný, že v neděli musel tak brzo vstávat a tak toho rána moc nespolupracoval. Na startu odmítal jakoukoliv fotku a vytrvale se díval na druhou stranu. Trochu ho rozptýlil vrtulník, který kroužil nad startovní plochou. Nedalo se nic dělat, bylo už půl desáté a má osmá vlna už mi ukázala záda. Inu i já jsem dal rodině poslední políbení, zacvakl si nohy na ďáblova prkýnka a vyrazil. Zde nastal trochu stres, protože zatímco jsem se loučil s rodinou, organizátoři začali rozebírat start a tak to jednu chvíli vypadalo, že ani nevyrazím. Někdo mi ale poradil kudy překročit zbořené zábrany a já se vydal do stopy.
Už první kilák do kopce k Buku ukázal, že mázu jsme zvolili perfektní. Měl jsem tendence se rozběhnout a ukázat všem, že to dokážu, ale myšlenka na těch skoro padesát kiláků předemnou mne naštěstí trochu uzemnila. Zrovna tak ten prodejce hůlek v polovině kopce. Jizerská pajda je známá tím, že hůlky a kosti během startovní horečky praskají a opravdu jsem na zemi pár karbonových pahýlů viděl. Ono těch 5000 lidí už je nějaké množství. Na patnáctém kilometru jsem kvitoval moje patnáct let staré kovové (asi těžké) hůlky, které narozdíl od nových a moderních matariálů vydrží naprosto všechno. Chudák pán který šel se zlomenou karbonovou hůlkou smutně pěšky kamsi zpátky to štěstí jako já neměl.
Když jsem si tak kličkoval mezi tou masou závodníků, trochu mě zarazil ten vývoj v obuvi, jaký se za ta léta v běžkařském světě udál. Boty ostatních běžkařů byly rozhodně mnohem vyšší a pevnější než moje první lyžáky. Mít tenkrát na sjezdovky tohle, byl bych se možná stal šampiónem.
Na Nové louce jsem se trochu uklidnil, a to když jsem uviděl jak někdo při přejezdu silnice se strachem v očích pluží nebo dokonce prkýnka sundává. Když to mají ujet tihle, tak já taky, znělo mi v hlavě.
Kupodivu i kopec na Kristiánov a další probíhaly v naprosté pohodě a čas strašně rychle ubíhal. Paní povzbuzovatelka ve stoupáku na Kristiánov, která nám oznamovala že už začneme klesat mi vyloženě udělala radost. Postupně už přestával vidět čísla začínající pětkou a světe div se - závod jsem si užíval! Možná za to mohla davová psychóza, možná ty energetické chemikálie, které jsem do sebe klopil o sto šest, přestože některé byly určeny až na konec závodu.
Každopádně jsem využíval teplého jonťáku na první občerstvovačce (a na dalších) a s chutí do sebe hodil nějakou tu tatranku či sušené ovoce. Organizátoři byli perfektní a měli skvělé hlášky. "Teplé jonty! Skvělé džointy" vykřikovali a přikrmovali nás téměř za jízdy, takže kdo nechtěl, skoro nemusel zastavit.

Kilometry zatím ubíhaly a euforie se mísila s radostí. Asi největší krize u mě nastala cca v polovině výstupu ze Smědavy, kdy jsem asi trochu podcenil výživu. Hned jsem do sebe začal cpát sušenky chimpanzee určené přesně pro tyhle momenty a doufal, že krize pomine. Inu - nepominula, ale asi jí přehlušily ty endorfiny, které se vyplavovaly jak u malého děcka, které poprvé vidí moře. Ono když cestou do kopce za pekelné bolesti nohou a celého těla vidíte, jak vaše patnáctileté křusky předbíhají slavné zelené fišerky, tak to nejde nejásat a tak nějak vás to žene kupředu.
Memoriál Expedice Peru je nejen skvěle zorganizovaný, ale je i přívětivý svým profilem trati. Vlastně to nejhorší si odbydete v první části závodu na Čihadlech je jasné, že už to dát musíte, i když tělo říká ne. A tak se taky stalo. 10 kiláků před koncem mě naštavala závodnice s číslem 3063, která zapomněla, že tohle je závod klasický a tak jsem jí to taky řekl :) V posledních pěti kilometrech jsem byl úplně na hadry, ale když jsem viděl, že ostatní jsou na tom stejně, zase jsem v sobě našel nějaké rezervy a předjížděl. A výsledek? V čase 4:38:23 jsem jako 3454. protnul cílovou čáru a nebyl jsem skoro schopný kroku, ale o to větší jsem měl radost, že se to povedlo. Startovní čip moje roztřesené ruce sundat nedokázaly a tak jsem se nechal opečovávat a užíval si svých pár vteřin slávy, když mi někdo přendával přes ramena reflexní folii proti prochladnutí. Až mi někdo někdy řekne, že něco nejde, ve skrytu duše se mu zasměju, zvláště při vzpomínce na toho borce, co jel jenom na saních za použití rukou.
Rád bych tímto poděkoval své trenérce a výživové specialistce Haničce, která mě celou dobu podporovala. Dále pak českému výrobci lyží Sporten za to jak dobré výrobky dělají, firmě Botas (i když ty suché zipy na botách už nejsou jako za mlada), firmě Druchema (bez jejich smývače bych těch 20 vrstev asi nikdy nesundal a na Skivo já nedám dopusit), firmě Enervit (jejich energetické gely mi možná zachránily život), panu Veselému za vynález Alpy (po závodě vážně bodla), organizátorům závodu a v neposlední řadě dětem za to, že to se mnou vydržely.
Srkám horký čaj a přemýšlím, co bude příště. Sportu zdar.
Odkaz - oficiální výsledek.]]> http://www.kojot.cz/index.php?entry=entry080408-161937 Když jsme my erasmáci poslouchali o možnostech sportovního vyžití v El Prdelákově, uslyšel jsem "lukostřelba". Nastalo velké jásání a odhodlání se to zkusit, protože na FELu jsem tuhle možnost neměl a už několik let doma suším kladkový luk z USA, který neumím ovládat.

Po peripetiích s hledáním místa, kde se sport bude konat se mi nakonec podařilo se na kurzík dostat a poznat učitelku Luisu - moc příjemnou a milou dámu v letech a perfektní instruktorku mluvící samozřejmě pouze Valenciáno (něco jako španělština smíchaná s fráninou).

Protože nebylo zrovna horko, první hodiny probíhaly v místní hale, kde se střílí na 25 metrů. Střílí se vždy od 12ti do 13-30, takže hoďku a půl. Hned po příchodu jsem dostal svůj luk, šípy, chránič na ruku, ochranu na prsty, toulec, tříminutové školení a hurá na věc. Můj první luk byl cvičný nekladkový 28librák pro praváka, bez stabilizátoru. Šípy pro nás ňoumy jsou karbonové u mě vzhledem k výšce spíše delší, s klasickými hroty. Většinou nafasuje každý 3-4 šípy a vždy když všichni vystřelí, hromadně je jdeme vytáhnout.

Páni - neřekli byste, že to vůbec není tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá. U prvních šípů jsem byl vůbec rád, když jsem se trefil do Diany (tak zde říkají terči) a většina zásahů byla mimo. Střílet mimo znamená často zničení šípu, protože ten není konstruovaný na střelbu do tvrdého materiálů jako dřevo.


Lukostřelba neznamená jen natáhnout tětivu a následně ji pustit. Je důležitý postoj, pevnost postavy, správné držení, načasování, trpělivost.. Pěkné české čtení o lukostřelbě v pédéefku je zde. Po několika hodinách jsem se už naučil lukostřeleckou terminologii ve špánině a výuka se přesunula ven, kde se také mírně zvětšila vzdálenost. Střílet zpoza ořešáku za parného dne s výhledem do hor je paráda.



Čekal jsem, že o sport bude velký zájem, jakože v ČR by asi byl, ale tady jsem ve Španělsku a španělé mají nejradši sport v televizi, nebo alespoň většina z nich a tak maximálně se nás sešlo tak 5-6. (Abych jim nekřivdil, tak 9 z 10ti kluků umí hrát dobře fotbal, to se musí nechat.) Kromě studentů s námi často trénoval Manolo - paralympijský reprezentant s profi lukem, který je v první desítce ve světovém pořadí. Ten střílí duraláky na 70 metrů a je nezvyk vidět jeho terč, který má díry max 20 cm od středu a není pokropený náhodnými zásahy jako ten můj.

Jednou se mi dokonce podařilo trefit všechny do žluté - to bylo radosti na starém bělidle. Na konci kurzu už zvládám jakž takž techniku a šípy nelítají mimo. Že bych dával samé středy, o tom si můžu nechat zdát. Tento sport mě nadchnul a jsem pevně rozhodnut v něm pokračovat. (Doufám, že zlákám i Haničku :-))]]> http://www.kojot.cz/index.php?entry=entry080330-145703
Po příjezdu na Ibérii jsem byl docela překvapen, když jsem uviděl reklamu na tento film na každém rohu a dal bych ruku do ohně za to, že by to překvapilo i vás. Budek s reklamou jako je na fotografii najdete jen v El Prdelákově desítky. Po bližším zkoumání hned příjdete na to, že budka není reklama na film, ale na místní gambling. Snad denně si zde totiž průměrný španěl kupuje stírací los nebo tip na čísla v naději, že něco vyhraje. Neděje se tak jen v budkách, ale i u mnoha stojících prodavačů s losy přišpendlenými na svém oblečení. Kde není budka, je aspoň prodejce s losy (často jde o hendikepovaného člověka), nebo dokonce i s ručním online terminálem. Ano - špěnělé milují sázení a hazard. Sází každý a sází rád. Dlouho jsem si myslel, že budky "jednou" jsou synonymem české Sazky, ale po bližším zkoumání na itnernetu jsem byl vyveden z omylu. Celé to má ještě trochu jiný aspekt.

Cituji co je ONCE: "ONCE is a non-profit corporate organisation that focuses its activities on the improvement of the quality of life of people with blindness or severe visual impairment from all over Spain.." Neboli se domnívám, že španěláci spojili příjemné s užitečným. Nákupem losíku něco utrží i zmíněná organizace a hráčská duše je uklidněna nejen radostí z možné výhry, ale i z toho, že pomohla někomu potřebnému. Jedná se trochu o obdobu prodeje časopisu Nový prostor v České republice. Zajímavý nápad, že!]]> http://www.kojot.cz/index.php?entry=entry080315-235409 Do El Prdelákova jsme přijeli 10. února a zaskočila nás věc poněkud nečekaná - místní teploty, i když ne ty venkovní. První setkání s Ibérií bylo velmi příjemné - V Barcelóně jsme vystoupili do příjemných 15 stupňů Celsia a vše vypadalo idylicky, pěkně po Španělsku (v Praze bylo tou dobou asi +5 C). I po příjezdu do Alcoy bylo venku přes den podobně.

Problém nastal až v momentě, když jsme večer v našem novém bytečku nastartovali internet a asi hodinku seděli a surfovali. Už trochu zvláštní je to, když se vám při projíždění oblíbených stránek kouří od pusy, což znamená že je v mísstnosti maximálně kolem 15 stupňů. Po chvíli Vám začnou nepříjemně křehnout prsty a pohyb po touchpadu se stává dosti obtížným. Váš pohled těká z LCD notebooku na elektrický přímotop. Tušíte, že když přímotop zapnete, nedoplatíte se - jednak jsou místní ceny elektřiny asi vyšší než u nás a pak izolace a těsnost oken jsou pojmy, které se v souvislosti v naším bytem nikdy nepadly. Navlékáte šálu, čepici, pokud nějakou máte a pohled na vás asi vypadá trochu komicky.

Od jiných erasmáků jsme se po měsíci dozvěděli, že naše obavy z drahého topení nebyly zbytečné. Celý měsíc si všude v bytě přitápěly elektrikou => výsledná cena 250 euro za měsíční topení. Když to porovnám s Prahou, kde topení a vaření plynem výjde celoročně v bytě 3+1 asi na tisícovkou měsíčně, je to pálka.

A jak to teda řešíme? No, samozřejmě až na vyjímečné situace (třeba když spolubydlícího Ondru začlo bolet v krku) téměř netopíme a já v noci, kdy teplota klesá i pod 10 celsiů, oceňuju spacáček :-) Už mi ani nevadí v něm spát, přestože jsem příznivcem prodloužené peřiny. Do školy, která je klimatizovaná, nás tím pádem ani nikdo nenutí chodit, jdeme tam rádi i sami - za teplem. Podle všeho by pára od pusy měla jít max. do konce února, pak zde bude příjemně, pak snesitelně a pak taková horka, kdy už ani nejde spát. Alcoy je v tomto prý trochu vyjímečný. Prý protože je obklopený horami, které sálají i po setmění. Uvidím - už se na to těším :-)
]]> http://www.kojot.cz/index.php?entry=entry080223-193327 Když se touláte Alcoyem, je zde něco, co vás na každém kroku sleduje. Nejsou to zraky ostatních alcoyanos (i když asi trochu taky), ale něco mnohem vzdálenějšího. Celá vesnice Alcoy (asi 80.000 lidí v r. 2008), je totiž obklopena monumentálními horami a z té nejvyšší na vás zírá nepřehlédnutelný kříž (podobně jako v Riu :-)) společně s jakýmsi stavením. Kříže si všimnete prakticky při kterékoliv procházce městem, protože je zkrátka nepřehlédnutelný.

Kdykoliv někam jdete, do mysli se vám vkrádá myšlenka na to, co asi je nahoře za budovu, jaký výhled to místo skýtá, jak je náročné se tam dostat..

Po téměř 10 dnech pobytu jsem byl už mírně zpruzený tím městským životem a zase mi začala být u počítače zima (o tom někdy příště). Rozhodl jsem se vyrazit na procházku a naštěstí jsem nezapomněl foťák. Na ulici se totiž ukázalo, že vysvitlo slunko a hory okolo se odhalily z mlhy. To už jsem věděl, že právě v ten den je čas vyrazit nahoru, přestože už bylo půl šesté večer.

Azimutem jsem se vymanil z rušných ulic plných aut a dostal jsem se mezi přepychové bytovky, které s kovovými neprůhlednými ploty a nápisy o ochrance budily trochu respekt a zároveň působily vůči Alcoyi trochu nemístně. Neohroženě jsem si to namířil bývalým olivovým hájem směrem k hoře. Už po pár minutách mě čekalo nemilé překvapení v podobě dvou psů, kteří se znenadání objevili a vypadali docela divoce. Poučen z Bulharska jsem začal sbírat šutry, což kupodivu zabralo a navíc se za chvíli objevil majitel, který asi jen venčil. Na konci olivového háje, který se svými terasami podobá některé moravské vinici jsem začal dumat, kudy nahoru abych si přitom zlomil co nejméně kostí, protože některé části kopce byly nepříjemně strmé navíc s hrozícími kameny. Když už jsem měl připravenou docela odvážnou variantu zdolání ze východní strany, překvapila mě dřevěná tabulka s nápisem a patrná cesta kamsi mým směrem.

Pak už vše šlo jako po másle. Minul jsem několik vyhlídek - mimochodem docela udržovaných a dokonce zajištěných zábradlím a v polovině cesty nahoru mě čekalo překvapení v podobě psího hřbitova. Zde asi místní akčnější pejskaři pohřbívají své čtvernožce, aby to měli pěkně s vyhlídkou. Místo to bylo vybrané ideálně a dokonce nechyběl ani jeden mramorový náhrobek.

Další cesta mi trochu připomínala chorvatský Velebit. Vzduch byl nasycen rozmanitými vůněmi zdejších bylin a borovic. Ve 14 stupních se šlo perfektně. Asi 50 výškových metrů pod vrcholem zakroužili asi 3 metry nademnou nějací dravci - zvláštní pohled - asi aby si skoukli budoucí mršinu. Překvapila mě místní turistická značka umístěná na 1 m vysokém nerezovém 5 mm tlustém plechu. Myslím že by stačila barva na šutru, ale čerpat ze strukturálních fondů je taky potřeba.

Téměř pod vrcholem čeká na poutníka vybetonovaný stůl s lavicí ve stínu borovic a začíná být jasné, že stavení nahoře je kaplička. Výhledy stojí za to, ale na sřechy Alcoyských domů už se v tuhle pokročilou hodinu skrz hory slunce neporobojuje. V kapličce dokonce hoří svíčka, a celé místo působí trochu mysticky. Na papíru je napsaný nějaký vzkaz, asi přání, které by se mělo splnit. Zezpodu na vás doléhá rachot Alcoye a zároveň vnímáte klid parku na severní straně za křížem. Celé místo dokreslují obrovské agáve a pár zcela jistě udržovaných keřů. Už chybí jen poustevník žijící v jedné z místností zapuštěných do skály.

Nadšeně fotím a hraju si se samospouští. Je mi trochu líto, že už se začíná stmívat, protože dřevěná cedulka s nápisem "Buirtera 40 minut" mířící do opuštěné krajiny je lákavá. Večer ale chystáme v našem bytě wine párty a Alcoy už rozsvěcí své ulice, tak je čas návratu.

Řekl bych, že kříž s kapličkou zasvěcenou svatému Cristofólovi je v Alcoyi něco jako český Říp - prostě se tam musíte vydat a rádi se sem někdy vrátíte.Výstup tam trvá z centra asi tři čtvrtě hodinky a na konci rozhodně nečeká zklamání. Já se tam vydám určitě ještě několikrát.

P.S. Fího - jsem to pojal tentokrát nějak literárně, asi jsem měl být spisovatelem :-)
]]> http://www.kojot.cz/index.php?entry=entry080211-193052 Historicky první článeček na tomto blogu má co dočinění s překážkami, které čekají na člověka po příjezdu do cizí země. Nemyslím tím zvýšené obrubníky, ale bariéry mnohem větší a náročnější - ty jazykové.

Po příjezdu do El Prdelákova neumím téměř žbleptnout španělsky. Sice jsem měl s Espinozou semestr na felu, ale to už je nějaký ten pátek a vše se spokojeně vypařilo.

Kdo to nezažil, těžko si to dokáže představit. Faktem ale zůstává, že 9 z 10ti španělů starších 25 let, které tu potkávám, neumí anglicky ani pozdravit, nebo se tak aspoň tváří. Typický rozhovor pak vypadá asi takhle:

(jdu se zapsat na sport - lukostřelbu ve škole)
Já: "Holla... Habla espaňol?" (mluvíte španělsky?)
Ona: "No no no!!"
Já: "Ehm.. hmmm.. Yo want, quero, escribir corso.." (poloviční španělština s angličtinou)
Ona: "Que???" (Co?)
Já: .. rezignace na španělštinu.. "I would like to attend lessons of archery, as you mentioned on your presentation."
Ona: "jfalůjds querres flaj sfsajd si fůaksjd fasů dfj" (asi takhle mi to zní)
Já: ..ukazuju obrázek lukostřelce..
Ona: "Ah! Tiro del arco! Si, si, muy biene." (pochopila!)
.. a tímhle stylem konverzace pokračuje cca dalších pět minut, a nakonec se dohodnem..

Ujišťuju vás, že člověk se po jediné takové lekci cítí jako totální idiot. A takových lekcí člověka čeká, hlavně v začátku, hned několik denně.

Docela pozitivní je, že po týdnu intenzivního kurzu španělštiny (4 hodiny denně se španělkou, která moc nemluví anglicky - viz. na fotkách) už začínám rozumět. Vyžvejknout se zatím moc nedokážu, ale je to pokrok.

]]>